Emoce a kompozice

Mgr. Eva Hobzová

Profesionálně jsem se fotografování začala věnovat ve třiceti letech, přičemž právě fotografování spojilo a završilo mé dosavadní činnosti a zájmy. Od čtyř do šestnácti let jsem intenzivně navštěvovala Lidovou školu umění (dnes: Základní uměleckou školu) J. Valčíka v Ostravě – Porubě, odkud pocházím. Věnovala jsem se především dvěma oborům: výtvarné a literárně-dramatické tvorbě. Naši školu jsem mnohokrát úspěšně reprezentovala v různých (výtvarných, literárních a dramatických) soutěžích a v obou oborech jsem absolvovala první i druhý stupeň.

Tento raný a intenzivní kontakt s uměním je pro mou fotografickou činnost zásadní. Výtvarná tvorba rozvíjí cit pro kompozici a barvu, který je při fotografování stejně důležitý jako při malování. Pro mou fotografickou práci bylo ovšem neméně důležité dramatické umění. Divadlo mě naučilo klást velký důraz na výraz a emoce. Kromě výtvarné (kompoziční a barevné) stránky působí totiž fotografie především svým výrazem, ať již jde o zachycení emocí nebo myšlenkové poselství. O skloubení kompozice, emocí a myšlenkového poselství se pokouším již od počátku své fotografické tvorby, jak o tom svědčí například jeden z mých prvních fotografických projektů na téma Malého prince, na který se můžete podívat na následujícím videu.

Po ukončení gymnázia jsem vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (obor filozofie a ukrajinská filologie). Při studiu filozofie jsem se zaměřila na vztah myšlení a emocí. Konkrétně mě zajímalo, jak jejich vztah ovlivňuje naše rozhodování (v roce 2009 jsem obhájila diplomovou práci nazvanou Vztah myšlení a emocí v současné psychologicko-neurofyziologické diskuzi). Kvůli hlubšímu zájmu o problematiku emocí jsem studovala i psychologii na Katedře psychologie FF UP. Jak se mělo záhy ukázat, právě tento zájem o emoce, který částečně souvisel již s mou dřívější dramatickou činností, probudil i mou současnou vášeň pro fotografii. Kvůli mému původnímu uměleckému založení mi bylo totiž stále jasnější, že je mi bližší emoce zachycovat a zobrazovat než pouze teoreticky zkoumat – a k tomu je fotografie ideálním médiem.

Před narozením druhého syna jsem se začala naplno věnovat fotografování, které pro mě bylo do té doby pouhým příležitostným koníčkem. V Olomouci, kde žiji, jsem absolvovala dvouletý kurz tvůrčí fotografie v České fotoškole vedené S. Klesnilem. Zároveň jsem navštěvovala fotografické kurzy J. Sosny. Od té doby se pravidelně účastním různých specializovaných fotografických kurzů a workshopů v Čechách a zahraničí (pořádaných např. K.Vargou, A.Zikou, P.Kuchařem, J.Knápkem, B. Brudkem). Abych mohla sledovat nejnovější trendy a techniky ve fotografii, využívám rovněž hojně nabídky internetových kurzů od současných špičkových fotografů (např. L. Adler, A. Leibowitz, K. Brown, A. Watson, B.Willmore).  Kurzy a workshopy jsou bezesporu důležité jakožto zdroj zkušeností pro osvojování si fotografického řemesla, nicméně přinejmenším stejně důležité je i vlastní studium fotografií jiných fotografů, což k pramalé radosti mé rodiny znamená nakupování objemných a často poměrně drahých knih. Mezi fotografy, kteří mě nejvíce ovlivňují a inspirují, patří například H. Cartier-Bresson, A. Newman, E. Arnold, Man Ray, E. Blumenfeld, Ch. Duffy, A. Leibowitz.

V počátcích své vlastní fotografické praxe jsem se zaměřovala především na focení různých kulturních a společenských akcí a street fotografii. Právě v těchto dvou oblastech fotografické činnosti se lze nejlépe naučit fotografickému řemeslu a zároveň pochopit samotnou podstatu fotografie. Focení akcí (zvláště těch, kterých se účastní děti) učí trpělivě vyčkávat na vhodný projev určité emoce a zároveň vyžaduje neustálou připravenost a flexibilitu pro hledání nejvhodnější kompozice. Street fotografie zase nutí hledat skryté významy a souvislosti v běžných situacích, případně tyto situace zobrazovat tak, aby se v nich skrytý smysl a význam mohl plně projevit. Více než kterákoli jiná oblast fotografie může tedy street fotografie předávat určité myšlenkové poselství.

V letech 2015 -2018 jsem intenzivně spolupracovala s olomouckým science-centrem Pevnost poznání a mezinárodním festivalem populárně-vědeckých filmů AFO. Koncem roku 2015 jsem se po úspěšném konkurzu stala oficiální fotografkou mezinárodního vědeckého filmového kongresu World Congress of Science & Factual Producers, který se konal ve Vídni. Na průřez fotografií z této významné události, která zároveň představuje důležitý milník v mé profesionální kariéře, se můžete podívat na následujícím videu.

World Congress of Science (2015) - sestřih

V roce 2017 jsem si otevřela vlastní fotografický ateliér v centru Olomouce, což ovlivnilo i směr mé další práce. Začala jsem se totiž zaměřovat hlavně na portrétní fotografii. Zatímco má předchozí reportážní činnost spočívala především v trpělivém hledání nejlepšího úhlu pohledu na dění, které jsem kvůli autentičnosti nemohla a nechtěla nijak ovlivnit, portrétní fotografie naopak vyžaduje aktivní spolupráci s portrétovaným – společné hledání nejlepšího výrazu, gesta, světla a prostředí. Právě vzájemná souhra těchto aspektů dá vyniknout Vaší jedinečnosti a osobitosti. Mé úsilí o dokonalý portrét zatím nejlépe ztělesňuje můj fotografický projekt Vobiscum, na kterém jsem měla možnost spolupracovat s herci z Moravského divadla v Olomouci a který byl v roce 2019 předběžně završen výstavou v Moravském divadle. Na portréty z tohoto cyklu se může podívat zde.

Zájem o lidskou osobnost a osobitost mě nakonec dovedl i o zájem o lidské tělo jako takové. Kromě vlastního portrétování jsem se totiž začala profesionálně věnovat i fotografování aktů, glamour fotografii a fitness fotografii, které z fotografického hlediska představují velmi specifické výzvy, zvlášť pokud jde o práci se světlem a jeho působení na lidské tělo.

Kam dál?